Looking for Alaska
V první řadě opravdu musím říct, že Johna Greena a jeho knihy zbožňuju. To už jsem věděla po přečtení Stars In Our Fault a Alaska to jen a jen utvrdila.
Příběh je o normálním klukovi, který není výjimečným díky tomu, že by byl oblíbený nebo šarmantní a měl kupu přátel. Je úplně obyčejný, s moc lidma se nebaví a... no, pamatuje si poslední slova slavných osobností. A právě taková jedna poslední slova o "Greathes Perhaps" ho přivedou k rozhodnutí, že opustí svoje rodné město a školu a pohodlí života a vydá se na internátní školu, kterou studoval i jeho táta.
Tam to všechno začne. Obklopený vedrem a dalším vedrem si vytvoří svá první skutečná přátelství. Se svým spolubydlícím Colonelem, klukem z chudé rodiny plného loajality, Takumim, klukem z Japonska, Larou, jeho holkou-neholkou z Rumunska a taky a hlavně s Alaskou. Tou praštěnou, náladou, impulzivní Alaskou podle které se kniha jmenuje (bétéwé, to jméno si vymyslela sama, její mamka totiž byla z greenpeace).
No, Pudge (ten normální kluk, který se vlastně jmenuje Miles) začne kouřit a příležitostně i pít a dostávat se do problémů se svými novými kamarády kvůli prankům a všechno je pro něho v pořádku. Do Alasky se samozřejmě zamiluje, ale ta má svého milovaného přítele Jace.
Jednu noc se Alaska opije, políbí Pudge a pak mu slíbí: "To be continued", načež se odebere pryč do svého pokoje. Pak je (Pudge a Colonela) uprostřed noci vzbudí, poprosí je, aby jí kryli, a pořád ještě opilá odjede autem pryč.
A tím vlastně končí první část - Before. A začíná část druhá - After. A je to after Alascině bouračce. Holka to nepřežije. Pudge i Colonel si to samozřejmě vyčítají, protože o tom věděli a nezabránili jí v odjezdu. Knížka pokračuje dalších asi sto stránek, kdy se klucí s tím snaží nějak vyrovnat, třeba i pomocí toho, aby zjistili, co přesně se tu noc stalo. Třeba proč se Alaska vydala pryč a jak je možný, že přehlédla to auto, jestli tu autonehodu zavinila schávlně... a tak.
Příběh končí tím, že se s tím Pudge tak nějak vyrovná.
Co je na knížce úžasné je popis Greenových postav. Jsou tak skutečné a v situacích, kam se dostanou, taky skutečně reagují a to je prostě... prostě skvělé. A je to také vzácné, jelikož mnoho autorů, mám pocit, dělají ze svých postav hysterky nebo úžasné polobohy, ale ne Green. Jeho postavy jsou lidské a to já prostě obdivuji.
Díky, pane Greene.